SERIÁL | Soundtrack
22. března 2020 v 9:01 | Molly.
|
recenze
OBSAH
Toto romantické muzikálové drama je zasazeno do současného Los Angeles, kde milostné vztahy propojí zdánlivě nesourodou skupinku lidí. Děj se odehrává s pomocí několika hlavních postav, které poznáme s přibývajícím dílem. Seriál je zpracován tak, aby každý díl nastínil život dvou hlavních postav a my si tak dokázali udělat obrázek o každém z nich. Hlavní myšlenkou je láska mezi Samem a Eleanor (Nellie). V seriálu se hodně přeskakuje časem. Ukazuje nám vývoj lásky mezi Samem a Eleanor ale taky přítomnost, kdy Sam bojuje o péči svého syna, o kterého může příjít, díky jeho nynější rodině, ve které je plno trablí. Seriál ale ukazuje na to, jak je v životě důležité si vážit věcí, které jednou máte, protože jakmile o ně přijdete, nemáte nic.

MŮJ NÁZOR
Abych byla upřímná zezačátku mě seriál moc nenadchl, už jenom proto, že moc muzikály nemusím. Když jsem zvládla první a druhý díl, víc a víc mě zajímalo, jak to bude dál mezi Samem a Nellie, a tak jsem koukala dál, i přesto, že jsem hudební čísla přeskakovala (né, že by tam nebyly hezké písničky, ale nijak mě to vážně nebavilo). Za mě je seriál plný emocí. Odehrává se tam smutek, radost, pláč, zklamání, štěstí, nadání a vztahy v rodině. Líbí se mi, že je každý díl vyjímečný tím, že nastiňuje dva životy a že celý seriál není jenom zaměřený na vztah Sama a Nellie, ale taky ukazuje drama mezi jejich rodinami, mezi příslušníky rodiny a vlastně spoustu dalšího. Je škoda, že seriál má pouze jen jednu sérii po 10 dílech, ale i tak musím říct, že stojí za to se na něj podívat. Abych dala za pravdu, trochu jsem takový konec předvídala ale ztvárnili jej tak hezky, že jsem si neodpustila několik slz. Za mě vážně super, ale i přesto si neodpustím jedno srdíčko z hodnocení ubrat, protože muzikály vážně nemusím.
Jak jde čas | Nedávno to udělalo první krok a teď už to má vlastní děti
25. prosince 2019 v 18:05 | Molly.
|
na téma
ahoj všichni.
Pamatuji si, jakoby to bylo včera, kdy mě mamina vedla první den do školky, a já jsem tam nechtěla zůstat ani za boha minutu mého života a ona mě přemlouvala, že když to tam vydržím, tak bude na mě Ježíšek na Vánoce štědrý. Heh. Mamina byla rafinovaná. Je až neskutečné jak strašně rychle ten čas běží. Nejprve jste děti, zažíváte svou první besídku, první tanec s chlapcem, první pusu. Ta vůbec první dětská láska a pak najednou se probudíte a zjistíte ve zlomku okamžiku, že už je Vám přes 20 a všechno to krásné dětství máte za sebou. Božinku. Jak já bych se ráda vrátila do té školky. Strašně ráda bych si zdřímla po obídku a jediným mým úkolem bylo si hrát a vydržet než si pro mě přijdou. Teď? Člověku se nechce ani vstávat, je neustále unavený a musí ještě k tomu pracovat, aby vůbec se měl kde probouzet. Aneb, vítej v dospělém životě. Tady se s tebou nikdo mazlit nebude. Pamatujete na to, když jsme byli malí jak jsme měli radost z každé další nové hračky a byli jsme neskutečně vděční za maličkosti? Já si pamatuji, že jsem strašně milovala, když jsem dostala od babičky pastelky a sadu omalovánek. Chybí mi to bezstarostné běhání po vesnici s kamarádkami a řešení naprostých kravin, které by Vás ani v životě nenapadly. Je to neskutečné, že mrknutím oka začnete vnímat ten pocit toho, že už to opravdu není takové jako dříve. Vidím to u sebe a svého bratra. Nedávno to byl ještě puberťák, se kterým jsem se prala o to, kdo bude pomáhat mámě s nádobím nebo kdo se bude dívat u babičky na televizi a teď? Už to má přes 30 let, má 2 letou dceru a jsem ráda, že ho mám, protože on je mi teď ze všech nejblíž. Neuvěřitelné jak čas dokáže i zlepšit vztahy mezi dvěma lidmi.

Co se týká celkové společnosti, tak čas dokázal toho změnit spousty. Staré domy a lesy se vyměnily za luxusní vili či nákupní centra, protože proč by taky ne, že jo. Máme těch obchodů čím dál tím méně, přece. Plno lidí, začalo společnost vidět i jinýma očima, což je poměrně smutné. O dnešní mládeži ani nemluvě. Dříve jsme znali poflakování se venku od rána do večera, jenom co skončila škola, člověk doma odhodil aktovku a běžel za kamarády ven blbnout a samotní rodiče je museli vyhánět domů a dnes? Dnes ti rodiče mají práci s tím, aby to dítě vůbec dostali od telefonu či počítače ven na čerstvý vzduch. Mrzí mě, že se tímto dnešní společnost tak kazí a že to má poté dopad i na náš stát a vůbec celý svět, protože pak takový lidí přicházejí k pravomocem a vše jde ke dnu jako domeček s karet. Nedávno jsem si říkala, že člověk nemůže ani dát svému dítěti ani výchovu jakou jsme měli my, když jsme byli malý a proč? Aby potom to dítě chodilo s pláčem ze školky/školy/kroužku, že ho šikanují, kvůli tomu, že nemá telefon, že netráví tolik času na počítači, že namísto toho je nucené trávit čas venku a být laskavé a slušně vychované? Kde to potom jsme? Já bych byla ráda, kdyby mé dítě pochytilo tolik rozumu a zkušeností už od mala, aby se v tom životě dokázalo o sebe postarat až já nebudu moct, ne aby bylo zvyklé na to budovat vztahy po internetu, aby bylo navyklé na drahé dárky, kterých si stejně po čase nebude ani vážit a vůbec z toho života nemít jenom prázdnotu techniky a nevychovanost. To je to, co mě na tom ubíhajícím čase strašně mrzí a štve zároveň. Pak to dítě musíš vychovávat s dnešní dobou. Nikdy bych nechtěla, aby mé dítě už v 7 letech mělo sprostý slovník naplněný k prasknutí a nemělo žádnou úctu ke starším či méně slabším. Nechci, opravdu ne.
Tohle bylo už ale trošku z jiného soudku vnímání téma 'jak jde čas'. Jsem ráda, že jsem dospělejší, zkušenější, rozumější v hodně ohledech ale chtěla bych se vrátit časem zpět a prožít aspoň ještě jednou tu chvíli ten pocit, být zase ta malá holka. A co vy? Taky je to pro Vás děsivé zjištění, že už vám vlastně není 6 ale třeba 26? Co byste udělali proto, abyste se cítili s časem spokojení? Jak to vnímáte Vy?
btw: všem přeji krásné Vánoce a šťastný Nový rok 2020! :)
mějte se fantasticky ☺



